Osobní příběh

Aneb kdo je Tomáš Wasniowski

Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Se sestrou jsme se stěhovali od rodičů do vlastního podnájmu. Nebyly to jednoduché časy, bylo mi teprve 16 let, ale zažíval jsem v tu dobu jakýsi pocit svobody. Dokud jsem bydlel u rodičů, směl jsem trávit na počítači pouze 1 hodinu denně, když jsem zrovna neměl zákaz na počítač. Najednou jsem mohl dělat věci po svém. Byl jsem pánem svého času. Nejspíš jsem měl dojem, že si musím vynahradit všechny ty hodiny u PC, které mi byly v dětství odepřeny.


Během krátkého období jsem dohrál Mafii, GTA, Skyrim i všechny Zaklínače. Později jsem začal hrát online hry, jako třeba League of Legends nebo Metin2. Začal jsem sedět u počítače pořád víc a víc. Přišel jsem ze školy, sedl si k počítači a byl jsem schopný sedět u něho bez přestávky, klidně až do tří hodin do rána. O víkendech, když jsem zrovna nebyl na brigádě, jsem u PC proseděl klidně i 20 hodin denně. Vždy jsem si to ale uměl dobře obhájit. Říkal jsem si, že někdo je blázen do tenisu, a někdo jednoduše hraje rád hry na PC. Jenže tohle byl teprve začátek. Časem to zacházelo opravdu do extrému. Kvůli hraní jsem zatahoval školu i brigády, které mě živili. Měl jsem tedy velké problémy s penězi i se školou, na čemž byla nejvíce bita moje o dva roky starší sestra, která táhla domácnost sama.


Celé to mělo jeden velký háček. Krom mé sestry nikdo nevěděl, že jsem závislý na hraní počítačových her. I když jsem si závislost nedokázal přiznat, styděl jsem se za to, že hraju počítačové hry. Ve společnosti jsem se snažil vystupovat jako člověk, který žije normální život. A jednoho dne jsem díky tomu narazil úplnou náhodou na super holku. Kdyby jen věděla, že ještě během našeho randění jsem byl extrémně závislý na počítačových hrách, nejspíš by si se mnou nikdy nezačala. Nakonec jsme si ale padli do oka, a já jsem najednou vůbec neměl potřebu sedět u počítače. Zkrátka jsem měl nové hodnoty a nové cíle. Připadal jsem si jako znovuzrozený.


Tohle nadšení pro věc trvalo jen chvíli. Náš vztah se po 3 měsících rozpadl, a mě nenapadlo nic lepšího, než zahnat smutek tím, že začnu zase hrát. Tentokrát už to bylo jiné. Už jsem si nic nenalhával. Vlastně jsem si moc dobře uvědomoval, že jsem závislý. Můj život byl znovu jen kafe, cigáro, počítač a práce. Jen málokdy jsem zašel s kamarády na pivo, nebo navštívit rodinu.


Hrával jsem v tu dobu online hru Metin2. Když jednoho dne se mi kamarád ze hry svěřil, že před časem kvůli hraní ztratil manželku i syna. Po rozvodu měl syna ve střídavé péči, ale protože se mu nevěnoval, přestal k němu syn jezdit. ''Dnes už mu je 15 let. Jde na střední školu. Moc se nevídáme. A když ano, nemáme si moc o čem povídat.'' - řekl mi. S pláčem se mi svěřil, že by to chtěl strašně napravit, ale že už nejspíš není možné najít cestu ke svému synovi.


Tenkrát jsem moc nevěděl, jak mám reagovat. Jediné, co jsem mu na to řekl, byla tato věta - ''Vše je nemožné, dokud se nerozhodneš udělat první krok''. Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo. Někde jsem něco takového zaslechl, a chtěl jsem ho tím trochu povzbudit.


To, co tahle jednoduchá věta ale odstartovala, bylo naprosto super. Příští den se tenhle kamarád ve hře vůbec neukázal, a po týdnu mi volal, že už hrát nebude. Pořád dokola mi děkoval, a vypadlo z něj, že konečně navázal vztah se svým synem. Rozhodně jsem si nepřipadal jako ten, komu by měl děkovat, ale i tak mě to obrovsky dojalo. Zároveň jsem ale pocítil takovou zvláštní závist. Závist, že on už není otrokem počítače, a já stále ano.


Nejhorší byl ten pocit, že jsem si svou závislost uvědomoval. Pokaždé, když jsem ráno zapínal počítač. Pokaždé, když jsem pospíchal z práce. Nebo pokaždé, když jsem měl hlad, ale neměl jsem čas na to, abych se zvedl od PC a udělal si jídlo. Uvědomoval jsem si, že jsem závislý. Také jsem si uvědomoval, že pokud neudělám nějakou změnu, tak všechno, co jsem dosud (ne)zažil a co jsem (ne)dokázal, stačí vynásobit 4x, a to se rovná celý můj život. Pak je konec, tečka, game over, další prosím....


Kromě hraní počítačových her, se celý život věnuji ještě něčemu, co stojí za zmínku. Vždy jsem byl mezi lidmi považován za dobrého posluchače. Často si ke mně chodí rodina, kamarádi, i třeba kolegové v práci pro radu. Chtějí slyšet můj názor. A já mám vždy skvělý pocit, že někomu můžu pomoct. Zajímá mě, jak člověk vnímá problémy a jak nad nimi přemýšlí. Zajímá mě, jak různí lidé vnímají svět různými pohledy. Zkrátka, celý život se zajímám o psychologii. Rád pomáhám ostatním řešit jejich problémy, ale sám sobě pomoci nedokážu. Proč?


Když mě tahle myšlenka dohnala, začal jsem brouzdat po internetu, abych našel odpověď. Zjistil jsem, že internet je sice plný cenných informací, ale také plný těch nesmyslných a nepravdivých. Vlastně to ve mě vyvolalo ještě více otázek. Tak moc jsem toužil znát odpověď, že jsem poprvé v životě sáhl na knihu. A nakonec jsem byl ohromený, kolik cenných informací a dovedností člověk může z knih získat. Chtěl jsem vědět víc. Začal jsem číst další knížky osobního rozvoje. Začal jsem sledovat vzdělávací videa a poslouchat podcasty. Kupoval jsem online kurzy a chodil na semináře. Nasával jsem další a další vědomosti jako houba, ale i přes to jsem se pořád musel vracet k hraní her.


Až postupem času mi to konečně došlo. - ''Vše je nemožné, dokud se nerozhodneš udělat první krok.'' Celou tu dobu jsem byl jen sběračem informací, ale nikdy jsem ty získané informace neproměnil v činy.


Vlezl jsem si k počítači, zapnul jsem hru (Metin2), kterou jsem hrál dohromady už 12 let, a namířil myš na tlačítko ''smazat účet''. To, co jsem 12 let budoval, jsem najednou během vteřiny nenávratně smazal. To samé jsem udělal na všech ostatních hrách, které jsem kdy hrával.


Celé tohle harakiri mělo dva důvody. Zaprvé, abych ztratil náladu budovat vše od znova. Zadruhé, prostě mě zajímalo, co se stane.


Nestalo se vůbec nic. Až na to, že jsem měl naprosto super pocit z toho, že jsem konečně udělal ten první krok. Po pár dnech ze mě spadlo to závaží, které jsem posledních pár let tlačil před sebou. Měl jsem pocit, že jsem konečně lepším člověkem, než jsem byl.


Od té doby se snažím být ''Lepší než jsem byl'' každý další den.


Začal jsem říkat NE věcem, které mi dlouho nedávaly smysl. Přestal jsem po 9 letech kouřit. Začal jsem vstávat ve 4:30. Každý měsíc jsem si začal odkládat peníze, a udělal jsem spoustu dalších méně i více podstatných rozhodnutí, která mi změnila život, a udělala mě šťastnějším a lepším, než jsem byl.


Ve chvíli, kdy jsem přestal být otrokem počítačových her, jsem konečně začal žít. Nyní pomáhám lidem, kteří už nechtějí být otrokem počítačových her, a nevědí jak s tím skoncovat.

Udělej dnes i Ty první krok, který může odstartovat Tvou cestu.
Připoj se k Naší komunitě Lepší, než jsem byl.

Vidíme se uvnitř!